Objevila se tu diskuze o zavedení čtyřdenního pracovního týdne, a to kvůli rostoucí automatizaci práce. Opravdu je na to teď vhodná doba?
Rovnováha mezi pracovním a osobním životem se pro zaměstnance stává čím dál tím důležitější tématem.
Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová si to uvědomuje, a proto přišla s návrhem na zkrácení pracovní doby. Nově by zaměstnanci měli pracovat pětatřicet hodin týdně. „Automatizace a digitalizace naši společnost změní. Stát na to bude muset reagovat,“ argumentuje Maláčová.
Kde to funguje?
Když čtyřdenní pracovní týden zavedla společnost Microsoft, produktivita práce podle interního šetření stoupla o téměř čtyřicet procent.
Zavedení kratší pracovní doby vedlo především k efektivnějšímu plánování obchodních jednání, vyšší individuální výkonnosti a zvýšení spokojenosti zaměstnanců. Nikomu navíc nebyla snížena mzda.
Naproti tomu ve Francii…
O zkrácení pracovní doby se často mluví jako o nástroji pro snížení nezaměstnanosti. Dovolím si nesouhlasit – Francie i léta po zavedení kratší pracovní doby bojuje s poměrně vysokou mírou nezaměstnanosti.
Představa, že se zaměstnanci mezi sebou podělí o dané množství práce, a zvýší tak celkovou zaměstnanost, se ukázala jako mylná. Zaměstnanci teď za stejné peníze vykonávají méně práce, firmám klesá produkce a zvyšuje se její cena, na základě čehož ztrácí konkurenceschopnost. Průmyslové podniky se přesouvají do zahraničí.
V Česku je navíc takový argument úplně mimo, protože si dlouhodobě držíme jednu z nejnižších unijních nezaměstnaností.
Výhody a nevýhody
Zkrácená pracovní doba dokáže snížit uhlíkovou stopu (díky omezení dojíždění a menší spotřebě energií), zefektivnit práci a přinést spokojené a odpočaté zaměstnance. Může z ní být dobrá zbraň při boji o kvalitní pracovníky, protože čtyři dny práce místo pěti zní jako velký firemní benefit.
Na druhou stranu omezení pracovních dnů zvyšuje výrobní náklady a znesnadňuje jak péči o zákazníky, tak spolupráci s firmami s klasickým pracovním týdnem. V některých oborech čtyři dny nemusí stačit na pokrytí výroby a nutné přesčasy by opět navýšily výrobní náklady. A především se z lákavého benefitu může rychle stát příčina ztráty konkurenceschopnosti – se zvýšením vstupním nákladů totiž nutně přichází zvýšení ceny konečného produktu.
Co to znamená?
Podíváme-li se podrobně na země a firmy, kde čtyřdenní pracovní týden už funguje, zjistíme, že ho nejde jednoduše a plošně zavést pro všechny oblasti průmyslu a všechny pracovní pozice.
Firmy by si měly samy určit, zda se jim něco takového vyplatí, nebo ne. Nechme na každé z nich, jestli zkrátí pracovní dobu a udělá z ní jistě lákavý firemní benefit, nebo na to ještě není připravena.
Nehledě na to, že v této nelehké době, kdy se podnikatelé sotva stíhají vypořádávat s výpadky v příjmech, je nemyslitelné, aby je stát zatěžoval dalšími plošnými nařízeními. A to i po skončení nejtěžší fáze koronavirové krize, kdy podniky budou mít plné ruce práce se znovuobnovením provozu.
A co pět týdnů dovolené?
Se zkrácením pracovního týdne podle návrhu Jany Maláčové úzce souvisí také zavedení pěti týdnů dovolené.
Pět týdnů místo zákonných čtyř je přitom už teď častým benefitem ze strany zaměstnavatelů, a to především ve firmách, kde působí odbory. Podle průzkumu Ministerstva práce a sociálních věcí z roku 2018 je u 77 % zaměstnavatelů upraveno pět týdnů dovolené ve vnitřních předpisech nebo kolektivní smlouvě.
Uzákonění extra týdnu by smazalo rozdíly mezi soukromou a státní sférou, kde je už teď daných pět týdnů volna. Zajisté by ho ocenili všichni zaměstnanci, naopak zaměstnavatelé by přišli o možný benefit při náboru zaměstnanců.
Tím se vlastně vracíme ke stejné otázce – potřebujeme něco takového nařizovat plošně a sebrat firmám svobodu se rozhodnout?
Napsat komentář